Vítězné jaro před 77 lety přineslo i porobeným národům Čechů a Slováků tolik očekávanou svobodu. Zásadní roli při osvobození území Československa sehrály především jednotky Rudé armády. Nic na tom nezmění ani novodobí přepisovači historie, vlastizrádné elementy sloužící cizím zájmům ani cenzoři bedlivým okem střežící jediné povolené názory. Více než 144 tisíc padlých příslušníků sovětské armády zaslouží naši trvalou úctu a vděk, stejně jako připomínku těžkých bojů na našem území. Každý slušný člověk si v květnu připomíná obrovské a z dnešního pohledu jen těžko představitelné oběti sovětského lidu při porážce násilnického rasistického režimu nacistických nadlidí z hitlerovské říše. Nenechme špinit oběti našich osvoboditelů od kohokoliv, byť by měl třeba vysokou politickou funkci. Ta, jak je známo sama o sobě vůbec neznamená, že její držitel je vzorem mravnosti a všestranných lidských kvalit. Opak bývá v našich končinách bohužel až příliš často pravdou. Ani jeden pomník či pomníček sovětským osvoboditelům, ať už se nachází kdekoliv v naší zemi, by právě v tento čas neměl zůstat bez kytičky.

V souvislosti s výročím porážky hitlerovské říše by neměla zapadnout ani připomínka toho, kdo všechno se podílel na vzestupu Hitlera, jeho vyzbrojení, kdo zavíral až příliš dlouho oči před rasovými zákony dělajícími zejména z židovských obyvatel lidi druhé kategorie a později přímo psance určené k likvidaci. Kdo plánoval likvidaci slovanských národů a kdo jen přihlížel, jelikož měl pocit, že se jej tato záležitost netýká. Kdo činil osudové ústupky nacistickému Německu i v době, kdy tamní vládci již vcelku otevřeně plánovali vojenský útok proti svým sousedům a nejen proti nim. Válka vždy pro některé vlivné síly znamená královský zisk, kterého se nehodlají vzdát. Připomínejme si proto i dnes, kdo financoval hitlerovský válečný stroj ještě v posledních měsících války. Všechny ty západoevropské a americké banky a průmyslové korporace, které stvořily německou vojenskou sílu, která si podmanila téměř celou Evropu a nehodlala se zastavit ani před obsazením dalších území jako nového a údajně nezbytného životního prostoru pro nadlidi. Viz např. kniha Dušana Rovenského Zákulisí velké války (Naše vojsko, 1989), kde jsou popsány důkazy o značné podpoře hitlerovského Německa ze strany západních průmyslových monopolů. Připomínejme si hlavní příčiny vzestupu nacistické moci a její obludnou podobu. Možná při té příležitosti najdeme nové a často nečekané souvislosti i s ohledem na dnešní svět, kde různé fašizující a neonacistické síly jsou opět na vzestupu a staví se (jaký to paradox) do rolí těch největších demokratů a ochránců vlasti, nejen na Ukrajině, ale i jinde po světě.

I dnes je dobře vidět, komu slouží válka a kdo z ní vysoce profituje, bez ohledu na následky a dopad na obyčejné lidi po celém světě. Novodobá oligarchie napojená na vlády a média představuje dnes asi největší zlo, kterému čelíme a tato je ochotna pro privátní zisky přivést svět až na práh zničení. Její zločinné praktiky nezakryjí ani líbivé, ale především prázdné fráze o vyspělosti západního světa a přednostech liberální demokracie hlásané politickými hochštaplery a dobře honorovanými presstituty. Je to jen špatně maskovaná zástěrka pro podobné praktiky, které tento svět právě v období 2. světové války zažil – stále další závody ve zbrojení, umlčování nepohodlných názorů, výhrůžky soudním postihem, někdy i fyzickou likvidací lidem, kteří nehodlají mlčky přihlížet asociálním, protilidovým praktikám a lžím naší páté kolony. Toho všeho jsme dnes svědky. Současná česká vláda stojící proti českým národním zájmům má pevně v rukou nejen klíčové vládní instituce, ale i média či Ústavní soud a ani se netají tím, že slouží jiným zájmům než zájmům vlastního lidu. Jak dlouho si to ještě necháme líbit?

Na osvobození českých zemí se samozřejmě kromě Rudé armády podílely i jednotky polské, rumunské a americké. Nemalé oběti přinesli příslušníci čs. armádního sboru založeného v Sovětském svazu. Ti všichni si zaslouží trvalou úctu. Nic nesmí zůstat zapomenuto a nikdo nesmí zůstat zapomenut. Nelze přirozeně a v zájmu historické pravdy zapomenout ani na partyzánské skupiny a jejich statečné příslušníky muže i ženy a příslušníky všech složek ilegálního odboje aktivně operujících v Čechách, na Moravě i na Slovensku již v době, kdy Hitler teprve plánoval přepadení Sovětského svazu a další bleskovou válku, tentokrát na východě. Právě Sovětský svaz přinesl největší oběti v boji proti hitlerovským dobyvatelům co do počtu obětí i materiálních škod. Taktiku spálené země ostatně používali hitlerovci jen na východní frontě a její následky byly naprosto devastující – města a obce úplně srovnané se zemí, otrávené studny, zničené komunikace, zmrzačené mrtvoly žen, dětí a starců. Nelze zapomenout na bestiální tvář německého nacismu. Stejně jako nelze mlčet ani k soudobému přepisování historie posvěcenému dokonce přímo i orgány EU například v podobě naprosto skandálního a lživého obviňování Sovětského svazu z podílu na vyvolání 2. sv. války. Nedovolme, aby z obětí byli viníci a z viníků oběti, jak se o to systematicky snaží i početná pátá kolona aktivně působící v naší zemi. Silou faktů je nutné čelit těmto Goebbelsovským lžím, které v civilizovaném světě nesmějí mít už nikdy své místo.

Na falešnou legendu o tom, že Sovětský svaz nese odpovědnost za rozpoutání 2. sv. války upozornil a konkrétními fakty ji důrazně vyvrátil např. již významný sovětský diplomat I.M. Majskij ve své knize Kdo pomáhal Hitlerovi (v českém vydání vyšla v 60. letech). Majskij zde podrobně vylíčil vztahy SSSR s Francií, Velkou Británií a Německem ve 30. letech a na celé sérii příkladů zde vyvrací účelové lži, které se na Západě začaly šířit brzy po začátku studené války a které na základě vylhaných legend, údajů vytržených z dobového kontextu viní Sovětský svaz z vyvolání 2. sv. války a dokonce se snaží vyviňovat hitlerovské Německo z jeho obřích zločinů. Je dobré se vracet i k těmto publikacím, abychom si připomněli, kde mají kořeny názory dnešních falzifikátorů dějin a že se vlastně ani po desetiletích na jejich podlých praktikách vůbec nic nezměnilo. Síla historické pravdy však nakonec přebije všechny přepisovače historie, jejich špinavé činy a zaslouženě je posadí na lavici hanby. Mnozí západní politici, novináři či historici spoléhají na krátkou paměť lidí a malý zájem mladé generace o studium historie obecně, nemluvě o výchově k vlastenectví a národní hrdosti. Reálný výklad dějin nesnese účelovost, umělé roubování dnešních měřítek na události minulosti a jejich aktéry, stejně jako účelovost a snahu být za každou cenu konformní k panujícímu režimu. Je proto třeba právě v těchto dnech znovu hlasitě připomenout, že to byla právě Francie a Velká Británie, které svou krátkozrakou politikou ve druhé polovině 30. let minulého století umetly cestu hitlerovskému Německu k jeho agresivní výbojné politice. Právě tyto dvě země odmítaly vojenskou dohodu se Sovětským svazem, která by Německu vystavila jasné mantinely pro jeho choutky na ovládnutí cizích území. Události a fakta z dané doby hovoří jasnou řečí. Ano, byl to Západ, který tragicky selhal a právě jeho ústupky Německu byly nakonec pro rostoucí agresi Hitlera dost podstatné. Mnichov byl už jen hořkou tečkou za celou sérii předchozích ústupků a sebevražedného chytračení. Potom se už valící se katastrofa dala jen těžko zastavit. Ještě v roce 1939 se přitom Sovětský svaz pokoušel s Francií a Velkou Británií seriozně dohodnout, a to i na vojenské spolupráci. Jeho smlouva s Německem z léta 1939 byla už jen východiskem z nouze po vyčerpání všech možností předchozích jednání. SSSR by se bez této smlouvy dostal do nebezpečné izolace, a to jeho vedení nemohlo připustit. Západ svým lavírováním ve skutečnosti usiloval o nasměrování hitlerovské vojenské moci proti SSSR. Taková je skutečnost a nic na ní nezmění ani lži současných mocipánů a jejich mediálních slouhů. Polákům dnes, zřejmě z důvodů politické korektnosti, nikdo nepřipomíná smlouvu s hitlerovským Německem, uzavřenou již v roce 1934. Když zkušení diplomaté Polsko varovali, že tato smlouva jejich zemi ve skutečnosti vůbec nic nezaručuje, tím méně mír ze strany vojensky sílícího souseda, jelikož Hitler rozhodně není spolehlivý partner, ale spíše nebezpečný šílenec a dobrodruh, dostalo se jim odpovědi, že Poláci chtějí konečně také dělat vlastní zahraniční politiku a nenechat si od nikoho radit. Co bylo dál dobře víme, ale raději to dnes našemu spojenci nejvěrnějšímu na jednotné protiruské frontě připomínat nebudeme. Někdo by mohl namítnout, že tento odstavec do vzpomínky na osvobození od německé okupace nepatří. Jsem však přesvědčen, že zejména vzhledem k tomu, co se v posledních letech u nás a v Evropě děje, především jak brutálně jsou deformována historická fakta, je naopak toto připomenutí velmi potřebné.

Přímé osvobozování Československa začalo v říjnu 1944, a to v průběhu Karpatsko – dukelské operace. Samotná operace započala dne 8. září 1944 a zahájila ji 38. armáda 1. ukrajinského frontu a účastnil se jí také 1. čs. armádní sbor v SSSR. Zpočátku operace probíhala úspěšně, ale brzy se postup jednotek zpomaloval především díky členitému terénu a fanaticky se bránícímu nepříteli. Současně útočila přes hranice zakarpatské Ukrajiny vojska 4. ukrajinského frontu. Ofenzíva přes Karpaty souhrnně nazývaná jako východokarpatská operace trvala do konce října. Během této operace se podařilo osvobodit zakarpatskou Ukrajinu a severovýchod Slovenska. První osvobozenou obcí na Slovensku byl Kalinov (20. září 1944). Dne 6. října stanuly jednotky 1. čs. armádního sboru poprvé na území své vlasti. Následně po dalších bojích zaujaly linii fronty na řece Ondavě. Těžké boje v Karpatech předurčily poměrně dlouhé období osvobozování čs. území.

V prosinci 1944 stanula na jihoslovenských hranicích od Královského Chlmce až po Šahy vojska 2. ukrajinského frontu. V jeho řadách bojovaly také jednotky 1. a 4. rumunské armády. 20. prosince 1944 byly osvobozeny Levice. Začátkem roku 1945 se fronta ustálila na východním břehu dolního Hronu. 12. ledna 1945 zahájil 4. ukrajinský front za účasti 1. čs. armádního sboru v SSSR západokarpatskou operaci. Během ní bylo osvobozeno mnoho měst a obcí na východním a středním Slovensku – Košice a Prešov (19. ledna), Bardejov (20. ledna), Spišská Nová Ves (27. ledna), Poprad (28. ledna). Další útok pokračoval údolím Váhu až k Liptovskému Mikuláši. Ten byl osvobozen po těžkých a krvavých bojích 4. dubna 1945. V březnu sváděl další boje v jižních částech středního Slovenska 2. ukrajinský front. Dne 26. března 1945 byla osvobozena Banská Bystrica. O den dříve pak byla zahájena Bratislavsko – brněnská operace ve směru Komárno – Bratislava – Brno. Svobody a míru se dočkalo celé jihozápadní Slovensko a jihovýchodní část Moravy. Bratislava byla osvobozena 4. dubna a 26. dubna pak také Brno. Do konce dubna 1945 osvobodila sovětská vojska asi polovinu Československa. Ještě předtím v době od 10. března prováděl 4. ukrajinský front ostravskou operaci. Tato probíhala územím severozápadního Slovenska, severovýchodní Moravy a Slezska. Šlo o velmi těžké boje o důležité průmyslové centrum republiky. Dne 23. března bylo osvobozeno město Osoblaha. Osoblaha se tak stala prvním osvobozeným městem v českých zemích. Němci zde kladli Rudé armádě tuhý odpor, což zapříčinilo zničení velké části města. Celá operace vyvrcholila osvobozením Ostravy posledního dubnového dne.

Začátkem května se fronta ustálila dočasně na linii Brno – Vyškov – Kroměříž. Vyvrcholením sedmiměsíčních bojů Rudé armády na území Československa se stala pražská operace (6. – 12. května 1945). Podílela se na ní vojska 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. Celkem šlo o 17 vševojskových, 3 tankové a 3 letecká armády, 2 rumunské armády, armádu polskou a všechny svazky obnovené čs. armády postupující od východu na západ. Zásadní roli v pražské operaci vykonaly především 3. a 4. gardová tanková armáda. Naše hlavní město se dočkalo svobody v průběhu 9. května. Na některých místech se však bojovalo ještě i v dalších dnech, když se Němci snažili zoufale probít do amerického zajetí. Poslední výstřely pak padly u Milína v noci z 11. na 12. května.

V průběhu soustřeďování vojsk k pražské operaci prosadil náčelník generálního štábu Sovětské armády generál I. A. Antonov požadavek, aby ke styku s americkou armádou došlo na čáře probíhající od Karlových Varů směrem přes Plzeň a dál jižním směrem k Českým Budějovicím. Velitel 3. americké armády generál G. S. Patton plánoval pomoci Praze, kde 5. května vypuklo povstání, ovšem generál D.D. Eisenhower trval na tom, aby byla dodržena dohoda se sovětskou stranou a americká armáda zůstala stát na linii K. Vary – Plzeň – Č. Budějovice. Do Prahy byl 5. května vyslán jen zpravodajský oddíl kapitána Eugena Fedora. Ještě téhož dne se tento oddíl vrátil zpět a došlo k návrhu vést jednotky 3. americké armády do Prahy. Tento návrh byl však velením armády odmítnut. Američané dodrželi dohodu sjednanou se sovětskou stranou a dohodnutou linii nepřekročili. Americkými jednotkami byly 5. května osvobozeny Volary a Klatovy, 6. května pak Český Krumlov, Sušice a Strakonice. Americká vojska 3. armády osvobodila v Československu území o rozloze 9 tisíc čtverečních kilometrů.

O nesmírné krutosti války ještě na samém jejím sklonku dobře vypovídá i událost, k níž došlo v jihomoravských Ivančicích a kterou popsal v publikaci Z dějin moravských Židů její autor Silvestr Nováček: „V pondělí 23. dubna dopadly dvě letecké tříštivé bomby. Jedna vybuchla bez větší škody na poli u židovského hřbitova, druhá na Záloženském náměstí u Besedního domu a zabila deset lidí a mnoho osob bylo zraněno. …. Byla válka, Hřměla děla, hučely motory letadel. Vrcholil boj pod Brnem. Mezi padlými byl i mladý partyzán Bedřich Nováček, můj bratránek Béďa, který mi pomáhal přelézat zeď na jejich dvorku Na příkopě, abych se dostal za synagógu. Jeho rodiče byli zoufalí nad ztrátou jediného syna. Plačící matku vzal za ruku postarší ruský voják: „Matičko pokloň se hluboko až k zemi a už neplač. Je válka. Mně Němci zabili ženu, tři malé děti a starou matku, vypálili dům a já musím žít a bojovat až do konce.“ A mně potom řekl věcně: „Máte pěkný hřbitov. My takové nemáme. A hroby kopete o hodně hlubší.“ Všem se poklonil a odešel.“

V průběhu osvobozování Československa zahynulo přes 144 tisíc sovětských vojáků, z toho při osvobozování českých zemí 25 tisíc, při osvobozování Prahy padlo na 500 vojáků Rudé armády. Na území Československa rovněž padlo na 33 tisíc rumunských vojáků, 300 vojáků polských a 180 vojáků USA. Všichni zaslouží úctu a vděk, ať už přišli bojovat od kterékoliv světové strany. Národní osvobození, list vydávaný Českým svazem bojovníků za svobodu publikoval v roce 2000 následující údaje o počtu obětí během 2. světové války – oběťmi německého teroru v protektorátu bylo minimálně 122 198 obyvatel. Z toho 73 tisíc Židů, 6 tisíc Romů, 20 tisíc obětí v koncentračních táborech, 10 tisíc při pochodech smrti, 5000 partyzánů, 7500 obětí leteckých útoků, minimálně 5500 obětí prvního a druhého stanného práva, 10 tisíc obětí teroru, 8000 padlých v Květnovém povstání českého lidu, z toho asi 3700 v Praze. Celkem na všech frontách bylo z ČSR na 400 tisíc obětí. Byly to strašlivé ztráty, národ za svou svobodu masivně krvácel. Nedovolme nikomu, aby památku těchto obětí jakkoliv zlehčoval pro své vlastní nízké osobní či politické cíle.

Hanba všem, kdo ještě dnes, ať už z vlastní vůle či ve prospěch cizích zájmů, podporují neonacistické síly a své podlé činy maskují údajným bojem za demokracii a evropské hodnoty. Jakákoliv podpora neonacismu, byť dobře skrytá, musí být vždy nazvána pravým jménem, ať už jde o kohokoliv, bez ohledu na jeho postavení a mocenské prostředky, kterými dočasně vládne. Je to povinnost všech vlastenců. I v době cenzury a kriminalizování nepohodlných osob a názorů je třeba bránit odkaz obětí nacismu. Jde o trvalý závazek i vůči budoucnosti naší země a příštím generacím. Slavná Fučíkova výzva – Lidé bděte! – neztrácí ani dnes či zvláště dnes nic ze své naléhavosti a proto musí zůstat trvalou výstrahou před jakoukoliv relativizací nacismu a všech jeho odnoží. Slovanské národy přinesly v boji za mít enormní oběti. Naší povinností je žít a jednat tak, aby tyto oběti nebyly marné. Nenechme se svádět k nepřátelství proti bratrským slovanským národům, zejména ne od představitelů těch zemí, které nás v minulosti bez mrknutí oka zradily. Historie se v tomto směru může opakovat, ale na pomoc nám už tentokrát nikdo přijít nemusí.